The map? I will first make it.

Nahoru a dolu, nahoru a dolu, tak to posledních pár dní vypadá. Jak jedeme přímo přes hory a nenecháme se svést na hlavní tahy, tak nám ukazatel nadmořské výšky v autě ukazuje chvílemi téměř nulu a za pár desítek minut jsou tam opět dva tisíce. Silnice to jsou opravdu úzké a pokud potkáte auto v protisměru tak je to o centimetry.

Z dnešního ubytování jsme vyrazili přes horské městečko Montemonaco do Spella. Spello je antické město, které téměř zničil Oktavianus při bojích s Markem Antoniem. Naštěstí se mu to úplně nepovedlo a máme tu dnes zachovalé historické centrum, které stojí za návštěvu. Ze Spella se posouváme jen o pár kilometrů do Assisi na návštěvu ke Frantovi, ale zjišťujeme, že tu už pár století nebyl a tak jedeme prozkoumat Frasassi Caves - největší komplex krasových jeskyní v Evropě. A ano, opět je to super podívaná, stalagmity vysoké více než 25 metrů, obrovské podzemní komplexy, exkurze trvá více jak hodinu a půl a to jsme prošli jen tu hlavní část určenou pro normální turisty. Mají tu i větší okruh, 30 km, jehož absolvování zabere celý den a je zapotřebí horolezecká výbava a základní horolezecký kurz.

Dnešním cílovým městem/státem je San Marino. Už když se k San Marinu blížíte tak se hrdě dme na kopci a dává do dáli vědět, tady jsem já. Hotel máme přímo v historické části, přímo pod hradem a tak hned vyrážíme nasát atmosféru. Ta je nezaměnitelná a rychle se rozhodujeme že tu zůstaneme o jeden den dýl. A abych byl přesný, zítra tu začíná comics festival včetně cosplay a to si nemůžeme nechat ujít.

Po snídani v San Giovanni Rotondo jsme se zajeli podívat do přírodní rezervace Oasi Lago Salso, kde hnízdí volavky, čápy a mnoho dalších vodních ptáků.
Po té nás čekal asi 400 km dlouhý přejezd k dalšímu ubytování. Cestou se zastavujeme na hradě Rocca Calascio, který leží 2125 metrů nad mořem a je z něj prý výborný rozhled do krajiny. Bohužel se až k hradu nedá dojet autem a tak nás čeká několikakilometrový výstup, kde nastoupáme asi 1000 výškových metrů. Teplota naštěstí nepřesahuje 25 stupňů a tak to není až tak hrozné a po tréninku z Vesuvu a Etny jsme za chvilku nahoře. Průvodce nelhal, rozhled do krajiny je skvělý a hrad, tedy spíš zřícenina, působí majestátným dojmem.

Z hradu pokračujeme dále na sever k národnímu parku Monti Sibillini, kde se chceme podívat na městečko Castelluccio a v Pignotti máme i ubytování. Jak se blížíme k parku tak narážíme na množství silnic v rekonstrukci a na jednom místě nás policie posílá objížďkou, protože je les v plamenech a sledujeme jak se hasící letadla snaží plameny zkrotit. Asi 30 km od Castelluccia vidíme spousty rozpadlých domů po zemětřesení, národní garda tu odklízí zbytky sutin. Zastavuje nás předák a říká že dál jet nemůžeme, že armáda další část silnice uzavřela, snažíme se domluvit že tam máme zarezervovaný hotel. Nakonec nás pouští a jedeme dál. Castelluccio vynecháváme a jedeme přímo na hotel. Scenérie rozbořených domů je čím dál horší, půlky baráků a postel plná sutin, za chvíli dojedeme k check pointu, kde stojí příslušníci armády a hlídají. Ukazuji jim potvrzení z Bookingu a nakonec nás pouští. Cesta je sice celkem úzká a rozbitá, ale zase tu nikdo nejede a tak za pár minut dorážíme k hotelu a jdeme se zrelaxovat do bazénu.

Včera jsem si pochvaloval kuchařské umění majitele, snídani nám připravila jeho žena Irina, ta je původem z Ruska a tak jsme měli čerstvě upečené pirožky, míchaná vejce, domácí mortadelu i mozzarellu. Na cestu jsme dostali čerstvě natrhané fíky.

Po vydatné snídani jsme sjeli serpentýny k moři a dali si ranní plavání pod hradem Roseto - il Castello. Od moře foukal svěží vítr a zvedal vlny které se tříštily o skalnatý břeh. Po krátkém osvěžení jsme si prohlédli hrad a vyrazili do Alberobella. Město Alberobello leží kousek od Bari téměř na východním pobřeží Itálie. Alberobello bylo založeno v 16. století, ale obyvatelé dostali od místní vrchnosti za úkol stavět domy bez malty aby, při případné královské kontrole mohly být domy jednoduše strženy - dočasné obydlí totiž nepodléhalo dani - na daních se podvádělo vždy. Tato bezmaltová architektura je pro toto město typická a hlavně díky ní se dostalo v roce 1996 na seznam kulturních památek UNESCO. Což má ovšem stinnou stránku a to že jsou zde mraky turistů. Takže prohlédnout a vyrazit dál.

Další zastávkou byl ZOO Safari Park Fasano - jedeno z největších safari v Evropě. Očekávaní bylo obrovské a musím říct že jsem nebyl zklamán, lvů a tygrů zde mají velké množství, procházejí se mezi auty občas na nějaké vyskočí, není to tak že jen polehávají. Tygři se občas porvali, pěkné sledovat. Ostatní zvířata se vám snaží dostat do auta, žirafy, daňci, velbloud prostě přijde k autu okénkem strčí dovnitř hlavu a kouká jestli není uvnitř něco dobrého. Tak jsme přišli o všechny fíky z rána...
Po té co jsme projeli safari, jsme se šli podívat i normální části ZOO... tak jak se mi safari líbilo tak zbytek zoo je hrozný, vše připravené jen pro zábavu lidí, je to propojené se zábavním parkem, takže adrenalinové atrakce vedle klecí, výběhu zvířat a všude Italové, kteří se prostě neumějí chovat.

Po návštěvě safari jedeme do dnešního cílového města San Giovanni Rotondo.

Dnes nás čekala cesta zpět do kontinentální části. Nejdřív ale musím zmínit dvě věci. Tou první je snídaně. Pro Italy je typická sladká snídaně, kafe a kroasant či koláč. Jako dobrý, ale po pár dnech už to není ono. Dnes na hotelu byla snídaně kontinentální, takže hurá na míchaná vajíčka a parmskou šunku. Jo to mi chybělo. Druhou věcí je výjezd od hotelu, jak jsem si včera pochvaloval hotelové parkoviště tak dnes ráno jsem poznal jeho nevýhody. Ano vešlo se tam cca 15 aut, ale parkoviště bylo úplně plné, takže došlo k posouvání. Vyběhl chlápek se svazkem klíčů a začal postupně popojíždět až vytvořil uličku kterou se dalo projet. No jestli si pamatujete ten starý hlavolam jak dostat auto z garáže, tak toto bylo to samé, jen v praxi.

Cesta do Messiny utekla rychle a překvapivě bez problému proběhlo i nalodění na trajekt, jen zip Italům nic neříká a tak je potřeba se nebát a prostě se tam vecpat. Na trajektu jsme se nestačili pořádně rozkoukat a už svolávali zpět do aut, že se bude vyjíždět. Dnešní program vznikal za pochodu a tak z Kalábrie vybíráme národní park Gole Del Raganello s mostem ďábla. Krátký trek národním parkem, přes ďáblův most a zpět řečištěm horské říčky je super, je vedro tak neodoláme a necháme se chvílí masírovat proudem řeky.

Druhou zastávkou je termální pramen Grotta delle Ninfe. Tento termální pramen je ukryt v srdci Kalábrie a téměř nikdo o něm neví, nás tam přivedlo hledání cache, jinak bychom tento poklad také minuli. Azurové termální jezírko schované v jeskyni, no nedalo se odolat a strávili jsme zde dvě hodiny.

Po šesté vyrážíme k hotelu, který je ukryt v horách a název Bellavista je přesný, opravdu nabízí nádherný výhled. Pokud se mi podaří ráno vstát s východem slunce tak by to mohly být nádherné fotky. Uvidíme. Majitel je příjemný jak říkal zamlada procestoval jako kuchař celý svět a teď se vrátil domů a usadil se zde. Připravil pro mě vynikající jehněčí na rozmarýnu a pro Lucku houbové ravioly.

Snídani v Syrakusách jsme neměli na hotelu protože nefungoval presovač, možná to bylo tím, že jsem se ho snažil o půlnoci zprovoznit a trošku se z něj zakouřilo. No nic, dostali jsme kupon do bistra vedle, kde se na snídani scházela snad celá místní čtvrť, ale kapučíno bylo dobré a kroasant taky. Takže fajn. Pod Etnu jsme to měli asi hodinu a půl jízdy. Na parkoviště jsme dorazili lehce před 11, pár volných míst tu ještě bylo, tak jsem rychle zaparkoval, nasadili jsme trekingové boty, do báglu bundu, rukavice a už si to šineme na lanovku. U pokladny vysvětluji že chceme opravdu jen lanovku a ten autobus co jede k prvnímu kráteru nechci. Dostáváme jízdenky a jedeme na horní stanici. Jakmile vylezeme z lanovky tak cítíme rozdíl teplot, sluníčko sice svítí ale pěkně profukuje, což je po těch horúčavách docela příjemné.

Obcházíme přistavený autobus a vyrážíme po svých, chůze po sopečném prachu není vůbec pohodlná, jakmile člověk došlápne tak se trochu proboří, menší kaménky se rozpadnou na prach a ten se dostává všude. Cesta sice nepříjemná ale výhledy do vzdálené krajiny to kompenzují. Píši do vzdálené krajiny, protože na Etně je jen láva, nic víc. Postupně zdoláváme výškové metry a říkám si teď jsme výš než Sněžka a teď dokonce výš než Gerlach. Stále pomalu stoupáme, míjíme první dva krátery a dostáváme se do cílové stanice autobusů s turisty, které právě k těmto kráterům vozí. Koukáme na Etnu a na přístupovou cestu, na které je natažen provaz, a spousty výstražných znamení ve stylu životu nebezpečno, zákaz vstupu atd.

Provaz překračujeme a vydáváme se na posledních 500 výškových metrů. Když se rozhlédnu kolem, tak přesně tak si představuji měsíční krajinu, nebo třeba Mars. Nikde nic, jen lávové kameny, prach. Cesta jde pomalu, občas kolem ze země odfoukne pára, je cítit síra. Zastavujeme stále častěji a cesta se protahuje. Nakonec jsme ale na vrcholku, je celý žlutozelený, všude je cítit síra, občas se pára nahromadí tak že není vidět na krok. Zápach síry je v některých okamžicích opravdu nepříjemný. Uděláme pak fotek a vydáváme se na cestu dolu, ta již utíká podstatně rychleji.

Abych to shrnul od auta, nahoru a zpět 15.5km, celkem 5 hodin, 30 minut. nastoupáno 1378 metrů.

Po zdolání této výzvy se vydáváme k hotelu do Capomulini. Cesta probíhá opět podle standartních parametrů, hrozná silnice, navigace mě vede zase nějakou zkratkou. Řidiči řídí po italsku a ještě musím natankovat. Tentokrát už si dávám pozor a najíždím až k těm zadním stojanům, ty jsou self service, ty přední řady jsou s obsluhou. O tom jsem se vlastně ještě nezmínil. V Itálii na benzínkách mají takovou past na řidiče. To si v pohodě přijíždíte k pumpě, na cenovce je uvedeno za naftu 1,38EUR, což je dost ale ještě to jde, pokud si ale nedáte pozor a zajedete ke stojanu s obsluhou tak je cena za litr klidně 1,88EUR a to je už pěkný. Za obsluhu se připočítává na každý litr dle čerpací stanice v rozmezí 30-50 centů.

Na hotel dorážíme po páté, naštěstí má hotel vlastní parkoviště, protože zaparkovat na ulici nepřichází v úvahu. Místa jsou tu tak maximálně na smarta. Na hotelu je potřeba se trochu zkulturnit, jsme špinaví a propocení. Teprve ve sprše zjišťuji, že se sopečný prach dostane naprosto všude. V sedm vyrážíme na místní nábřeží najít tu správnou Pizzerii a odměnit se za výstup.